Milan Kovár nabízí na prodej svůj volební hlas. Jeho motivace se zdá být čistá: výtěžek použije na podporu zdravotně postižených. Prý tak bude užitečnější: má vážné pochyby o smyslu zastupitelské demokracie.
Právo svůj hlas nabídnout mu nemohu upřít: Součástí svobody je i svoboda se svobody vzdát. Tím by se to skoro dalo odbýt, kdyby – kdyby tu volební prostituci bral čistě na sebe. Jenže on si bere rukojmí: opravdu ti, jejichž dobro je vzýváno, o takové dobro stojí?
Pevně doufám, že to s nimi předem probral.
Stejně pevně jsem doufal v etiku kolemjdoucích: Ne vše, co se nabízí, má být koupeno; některé nabídky jsou nepřijatelné. Vím, jsem naivní – a věděl jsem to, už když jsem doufal.
Vrátím se k tomu háčku – je nastražen na kupce:
Dokud svou svobodu nabízím, zůstávám svobodný. To až ten, kdo hozenou rukavici zvedne, ze mě dělá otroka – cítíte tu tíhu?
A tu šanci udělat ze sebe hlupáka? Přece: Svoboda mého kupce končí tam, kde začíná svoboda moje! Co na tom, že ji koupil? – Hranice zůstává stejná.
Prodávat svobodu je tak trochu podfuk – nebo spíš fraška.
Jak to souvisí s hlasováním? Ulpívá na něm stejný princip: Ne prodávající, to kupující je gauner. Sobec, který neváhá druhého zotročit, aby sám sobě přilepšil. Anebo mesiáš, který si troufá věřit, že právě on ví, co bude pro druhé nejlepší.
Není v tom velký rozdíl.
A mimochodem – když už je řeč o tom mesiášském syndromu: v tomhle případě se ho možná kousek najde i na straně nabízející. To jen pro úplnost.