Prolog
Úspěšně jsme svrhli totalitu a věřili, že teď už bude vše dobré. Jenže pak se něco zvrtlo a vyrojila se spousta gaunerů, kteří naši zemi beztrestně rozkradli.
Z dnešního pohledu je jasné, že to nemohlo dopadnout jinak. Neměli jsme šanci – lidé, kteří vyrůstali v totalitě, se neměli kde naučit, jak funguje demokracie. Nevěděli jsme, co máme po politicích chtít a co si musíme ohlídat. Nechali jsme je proto udělat spoustu chyb, které již nelze napravit.
Nechali jsme je ale udělat i chyby, které napravit lze. Jenže k tomu často neumíme politiky přimět; pořád a pořád doplácíme na ztrátu demokratické tradice – na to, co nám komunisti odepřeli.
Je jediná cesta, jak se dobrat k tomu, abychom žili v dobře spravované zemi: doplnit si to chybějící vzdělání.
Kdo je a kdo není gauner
Demokracie je postavena na jednoduchém předpokladu, že drtivá většina lidí hraje fér (mají jasně nastavenou hranici – nechtějí žít na úkor druhých). Nicméně pořád jsou mezi námi prospěcháři a gauneři, kteří hranice nemají žádné – a i když je jich „jen pár“, ti nejchytřejší z nich dokáží se svou bezohledností napáchat velké škody.
Protože předem nevíme, kdo je férový a kdo je gauner, může se stát (a stává se!), že se na důležitou pozici (soudce, policista nebo politik) dostane gauner. Protože tomu nelze zabránit, tak s tím demokracie počítá – v demokracii existují pravidla (nástroje), které takovému gaunerovi omezují moc (aby nenapáchal příliš velké škody). A fungují-li ta pravidla dobře, pak si gauner nemůže zajistit beztrestnost.
Tady prosím zpozorněme: demokracie neumí zabránit zneužití moci (to není možné v žádném způsobu vlády). Umí ale zneužití moci odhalit a potrestat – a pokud toto odhalování a trestání funguje dobře, tak ke zneužití dochází spíše výjimečně a jen „v malém“ (protože gauneři nejsou hloupí a upřednostní nějakou méně rizikovou činnost).
V tom spočívá ta nejdůležitější výhoda demokracie: umí se vypořádat s tím, že my lidé nejsme dokonalí.
Nezávislost tří pilířů moci
V demokracii je důležité zabránit tomu, aby jeden člověk hromadil moc – když můžete rozkazovat policistům a soudcům, můžete si beztrestně dělat cokoliv.
Moc ve státě stojí na třech pilířích: nastavit si vhodně zákony (moc zákonodárná), vynucení poslušnosti k zákonům (moc výkonná, tj. policie) a rozhodování o vině a trestu (moc soudní).
Chci-li si zajistit beztrestnost, potřebuji ovládnout všechny tři pilíře moci. Kompetence jednotlivých mocí jsou totiž pečlivě vybalancované, aby se žádná složka nemohla „utrhnout ze řetězu“ – jakmile jeden vybočí ze svých pravomocí, získávají ostatní možnost proti němu zasáhnout. Dokud jsou jednotlivé složky moci na sobě nezávislé (tj. dokud nejsou podřízeny jediné osobě), tak platí, že ať je člověk na jakékoli pozici, vždycky existuje cesta, kterou si pro něj může spravedlnost přijít.
Proto je třeba zbystřit, jakmile někdo začne hromadit moc. Kdo pracuje na tom, aby mohl zavírat spravedlnosti cestičky, nejspíš nemá dobré úmysly.
Střet zájmů
Představme si soudce, který má rozhodnout případ vlastního syna nebo dcery. Asi tušíte, že takový soudce by nejspíš rozhodl příliš mírně – ale mohlo by se stát i to, že by se snažil rozhodnout spravedlivě, a výsledkem by byl paradoxně rozsudek příliš přísný (proto, že se snažil vyhnout příliš shovívavému verdiktu). Takže i když by takový soudce podal nadlidský výkon, nejspíš by stejně rozhodl špatně.
Nebo si představme politika, který rozhoduje o přidělení veřejné zakázky – a jehož firma se o tu zakázku uchází. I kdyby se snažil vyhodnocovat nabídky férově, bude mít tendenci více věřit „vlastním“ než „cizím“ (např. co se týče kvality odvedené práce).
Na začátku jsem psal, že většina lidí jedná férově. Nutno doplnit: s výjimkou případů, kdy jsou ve střetu zájmů. Proto je pro demokracii klíčové, aby nikdo z těch, jimž je svěřena moc, nerozhodoval ve střetu zájmů – a je jedno, jestli jde o politiky, soudce, policisty nebo úředníka, který rozhoduje o pokutách.
Presumpce viny
Ústava občanům zaručuje presumpci neviny – i když jste podezřelí z trestného činu, úřady i zaměstnavatel s vámi musí zacházet jako s nevinným do té doby, než soud rozhodne o vině. To je proto, aby se nekřivdilo nevinnému (kdo je vinen, bude potrestán později – po odsouzení).
S policisty, soudci a úředníky je to ale jinak – v případě podezření jsou okamžitě postaveni mimo službu. Představte si soudce, který je podezřelý z toho, že bere úplatky. Než se vše vyšetří a o jeho vině či nevině rozhodne kárný soud, může to trvat i několik let (a minimálně několik měsíců). V takovém případě máme na výběr ze dvou špatných možností: postavit soudce mimo službu (a tím mu ukřivdit, je-li nevinný), nebo ho nechat dál soudit (a tím ho nechat páchat další škody, je-li vinen).
U těch, kdo mají moc, je lepší uplatňovat presumpci viny. Pro společnost je lepší mocnému nedůvěřovat a tím mu ukřivdit, než důvěřovat a zmýlit se.
Klíčem je občan
Úkolem nás, občanů, je uhlídat, aby se z demokracie nevytratila ona základní pravidla dobré správy: nezávislost tří pilířů moci, rozhodování bez střetu zájmů a odstavení podezřelých od moci.
Nezapomínejme, že to my rozhodujeme o tom, kdo nám vládne. A jsme to my, na koho dopadají špatná rozhodnutí „těch nahoře“.
Takže pravidlo první: Nevolme gaunery.
Jsou-li o kandidátovi jakékoli pochybnosti, které neumí nebo není ochoten přijatelně vysvětlit, uplatněme presumpci viny (je lepší riskovat křivdu na jednotlivci, než křivdu na celé zemi).
Nikdy nedávejme šanci lidem, kteří chtějí nabourat základní pravidla dobré správy: jestliže někdo útočí na mantinely, které mu brání beztrestně krást, nejspíš nemá dobré úmysly. Ale i kdyby to myslel upřímně, tak by to bylo velmi krátkozraké: tím, že ta pravidla zruší, akorát přitáhne zástupy prospěchářů lákaných možností beztrestně si nakrást…
Co přesně znamená nevolit gaunery?
Znamená to nevolit jakoukoli stranu, ve které je některý z gaunerů ve vedení nebo na kandidátce. Jinými slovy: jakmile se strana gaunera zbaví, můžeme ji znovu volit (stačí, když se z něj stane řadový člen, bez vlivu na důležitá rozhodnutí).
Má to vůbec cenu? Co když pak místo toho gaunera přijde jiný, ještě horší gauner?
Když budeme gaunery důsledně vyřazovat, tak se na jejich místa dříve či později dostanou ti slušní (těch je přece víc; to je náš základní předpoklad pro fungování demokracie). Máme volbu: buď můžeme mít politiku jako stojatý rybník, ve kterém vydrží zakalená voda dlouho – anebo jako potůček, který to zvířené bahno odnáší pryč.
Pravidlo druhé: Buďme slyšet.
Je-li politik podezřelý z nějaké nekalosti nebo je ve střetu zájmů, nečekejme do voleb a požadujme jeho okamžitou rezignaci. U těch, kteří nám vládnou, je nutné uplatňovat presumpci viny stejně jako u soudců a policistů – odstavit je dřív, než stihnou napáchat další škody.
Hranice totiž určujeme my, občané.
Zdaleka ale nejde jenom o situace, kdy nesmíme mlčet: Demokracie je diskuse.
Veďme proto s politiky diskusi – dávejme jim své názory, nápady a zkušenosti. Využijme toho, že každý politik chce být znovu zvolen, a proto ví, že musí lidem naslouchat. Mám-li nějaký nápad nebo se mi naopak nějaký návrh nelíbí, sednu a pošlu příslušnému politikovi email, ve kterém svůj názor stručně a jasně vysvětlím. A pak ten email pošlu přátelům a známým – mohou se inspirovat a poslat ho též; a když přijdou tisíce takových dopisů, má to svou váhu.
Demokracie je diskuse; a diskuse má svá pravidla. To, co nám politici obvykle předvádějí v diskusních pořadech, není diskuse, nýbrž překřikování. Skutečná diskuse je férová soutěž myšlenek, výměna názorů podložených fakty. Diskuse znamená ochotu vysvětlit, na čem své názory zakládám; ochotu obhajovat úplnost a správnost všech podkladů, z nichž mé názory vycházejí. Diskuse znamená ochotu naslouchat druhému s respektem k jeho pohledu na svět, s ochotou se poučit.
Pozor na nešvary jako je neochota odpovědět na položenou otázku a s tím spojené uhýbání od tématu – kdo má co skrývat, nezaslouží si důvěru. Pozor na argumentační fauly; dobří řečníci umějí vtipnou formou např. udělat z protivníka blbce nebo šikovně odvést pozornost („Proč se mě na to ptáte? Zeptejte se XXX na YYY, to je přece něco!“). Argumentačních faulů existuje celá řada (viz wiki) – je dobré mít v nich alespoň základní přehled, abychom dokázali rozeznat vtipnou odpověď od úhybného manévru.
Pravidlo třetí: Znalost demokracie.
Naše země trpí „dědičným hříchem“: generace, které vyrůstaly za komunismu, neznají základní principy demokracie. Proto je nepředaly svým dětem, a tak jejich děti opakují jejich chyby. A ti jsou zase vzorem svým dětem, a tak to půjde dál, dokud se nám nepodaří ten řetěz přetrhnout.
Chceme-li, aby naše země byla dobře spravovaná, musíme znalost demokratických principů předat svým dětem. A nejen dětem, ale i kolegům, sousedům, přátelům a známým, prostě všem, kdo je neznají nebo nedoceňují.
Čtvrtý pilíř demokracie – média
Demokracie stojí a padá na tom, že si ji občané uhlídají. Kdo z nás má ale čas sledovat všechny návrhy zákonů, všechny veřejné zakázky a všechny kroky politiků, soudců a policistů?
Dělají to za nás novináři – bez nich by demokracie nikdy nemohla fungovat. Pokládají za nás politikům, vyšetřovatelům a soudcům důležité a pro ně často nepříjemné otázky (my to samozřejmě můžeme dělat taky, ale nám nejspíš neodpoví).
Nezávislá média jsou hlídacím psem demokracie: jak se někde šustne něco podezřelého, začnou hlasitě štěkat. Je to jejich úloha a je to tak dobře. Kdo to chce změnit, patrně nemá dobré úmysly.
Samozřejmě, i novináři dělají chyby a někdy „štěkají“ zbytečně – ale to už je jejich úloha (raději planý poplach než mlčet). Je pak na každém z nás občanů, abychom si to rozumně přebrali – jsme přece svéprávní, ne? Jinak to totiž stejně nejde – leda že bychom ustanovili někoho, kdo by rozhodoval o tom, která varování se k nám mají a která nemají dostat – ale koncept cenzury už je snad překonaný…
I u médií je důležitá nezávislost. Jestliže majitelem novin nebo televize je gauner, musí být novinář velmi odvážný, aby o něm napsal pravdu (nejspíš ho to bude stát místo). Proto je vždycky nutné mít přehled o tom, kdo vlastní ta média, která sleduji (abych věděl, co v nich může chybět – a našel si to jinde).
V naší zemi je důležitá role České televize, České tiskové kanceláře a Českého rozhlasu – jsou nezávislé a dokud nezávislé zůstanou, mohou svou práci dělat opravdu dobře. Protože jsou financovány ze státního rozpočtu, je pro jejich nezávislost klíčové, aby vláda neměla možnost nijak zasahovat do obsahu vysílání (a to ani nepřímo, třeba nátlakem na snížení financování nebo dosazením „svých“ lidí do správních rad).
Jak fungují soudy
V justici platí pravidlo, že je lepší propustit viníka, než odsoudit nevinného. Proto se stává, že soud rozhodne o nevinně i v případech, kdy proti obviněnému svědčí hodně podezřelých okolností.
Taky se stává, že soudci nesmějí použít některé důkazy – to je proto, aby policie nezneužívala své pravomoci (protiprávně získaný důkaz soudce neuzná). Někdy je proto verdikt „nevinen“ i přesto, že existují naprosto jasné důkazy (třeba odposlechy), ale soudce je nesmí použít.
Politici se pak rádi ohánějí tím, že je „soud očistil“ – ale my voliči bychom měli být přísnější než soudci. Než vezmeme politika znovu na milost, musí ukázat nejen zprošťující rozsudek, ale i věrohodně vysvětlit všechny podezřelé okolnosti a nejasnosti.
Malé a velké chyby
Všichni jsme lidé, všichni děláme chyby. Kdybychom vystavili stopku každému, kdo někdy udělal nějakou chybu, neměli bychom žádného politika, žádného novináře, žádného policistu ani soudce.
Chybovat je lidské, a člověk se chybama učí. Dejme tedy chybujícímu další šanci, jestliže své chyby lituje a poučil se z ní.
Ale rozlišujme. Když si někdo přilepšil „malou domů“, to není chyba ve smyslu omylu – to jenom ten člověk nemá zábrany fixlovat. Takový člověk se určitě poučí a bude příště opatrnější, nicméně jeho nátura nejspíš zůstane stejná.
Jsou tedy chyby, které se neodpouští. Někdy je těžké to rozlišit; ale pro takové situace už máme známý návod: je lepší riskovat křivdu na jednotlivci, než křivdu na celé zemi.
Doslov
Často tu zaměňuji pojmy „právní stát“ a „demokracie“, a dopouštím se mnoha dalších zjednodušení a nepřesností, za něž se omlouvám. Mým cílem bylo co nejstručněji a nejsrozumitelněji vysvětlit ty zapeklitě složité principy, tu křehkou rovnováhu mocí a pojistek, díky níž nám naše stávající forma vlády – demokratický právní stát – zajišťuje dobrou správu země a spravedlnost pro všechny.
Tento text je proto nejlepším kompromisem mezi připisováním a mazáním slov, vět a odstavců, kterého se mně, nedokonalé lidské bytosti, podařilo dosáhnout.
Zájemce o hlubší porozumění tématu a terminologii odkazuji na četné internetové zdroje. Kdo to myslí vážně, rozhodně neudělá chybu, když začne na wikipedii u hesel demokracie, právní stát, dělba moci, občanská společnost a politická kultura (ta v době psaní tohoto textu na české wikipedii chybí, ale môžete si o něj prečítať na wikipédii slovenskej, kde je popísaná naozaj dobre a zrozumiteľne).